Když Václav Klaus někoho označí za evropského škůdce, je to pro dotyčného zlosyna vyznamenání srovnatelné s Nobelovou cenou. O Vánocích se té pocty dostalo francouzskému prezidentovi Sarkozymu v souvislosti s jeho odchodem z postu »šéfa« Evropské unie, a to za obzvlášť významných okolností: na škodnou starého kontinentu byl pasován světoznámým eurodisidentem ve štědrovečerním pořadu světoznámé české televize Z1, moderovaném světoznámým estétem a myslitelem Knížákem. Právě tento univerzální velikán vyprovokoval Klause k dalšímu ze série jeho záchvatů provincionální malosti pečlivě připravenou otázkou, zda mu lidé jako Sarkozy nepřipadají jako »svým způsobem nepřátelé Evropské unie«. Taková nahrávka na smeč nemohla zůstat nevyužita.

Nicolas Sarkozy Klausovým ohodnocením nepochybně ještě víc stoupl v ceně u normální evropské populace, která v něm spatřuje prototyp politika 21. století, který se umí povznést nad regionální vlastenectví, aniž by kvůli tomu přestal být Francouzem. Takhle nějak by měl vypadat prezident příštích Spojených států evropských, zasnili se i mnozí Češi při pohledu na vzrůstem nevelkého státníka, který je ohromoval schopností být přirozenou autoritou celé bruselské sedmadvacítce, aniž by to kterákoli z členských zemí EU pociťovala jako újmu na své důležitosti. Supersarko, pod kteroužto přezdívkou budou naši potomci nacházet malou velkou hvězdu Elysejského paláce v učebnicích dějepisu, se přitom spokojil s málem. Stačilo mu přesvědčit publikum, že starosti jednoho každého Evropana jsou i jeho starostmi, ať už šlo o jeho osobní nasazení při hašení rusko-gruzínského požáru nebo o kdekým kritizovanou iniciativu při odvážném pokusu srovnat krok Evropské unie v otázce zmírnění dopadů světové finanční krize na globální bruselskou ekonomiku. Nesejde příliš na tom, byl-li Sarkozy víc pánembohem nadaný herec, nebo osvícený euromocnář. Někdy schopnost vydobýt si důvěru platí mnohonásobně víc než všechny čáry a kouzla dohromady.

Český čáryfuk Klaus je Sarkozyho pravý opak, v hlubinách poválečného času ukotvený zpátečník, který si vystačí s primitivním nacionalismem a strašením zánikem národních odlišností a státních suverenit, až moderní Evropané přijdou na to, že všechny ty poklady jsou nepotřebná veteš dobrá leda do sběru. Hlavně proto mu francouzský prezident tolik leží v žaludku, že jeho vize silné, sebevědomé, za stejný konec provazu táhnoucí Evropy oslovuje čím dál víc obyvatel starého světadílu (Čechy z nich chválabohu nevyjímaje), zatímco samolibí eurodisidenti, náckové a další toho druhu samozvaní uchazeči o trůn ředitele zeměkoule se pomalu ale jistě propadají pod hranici, kde končí legitimní názorové střety a začíná prachobyčejná směšnost.

Nemůže-li už být Klaus první mezi euronovátory, drží aspoň prvenství mezi politickými kašpary. Navíc tuto svoji pozici stále upevňuje, což osobně potvrdil mj. v Manuálu k Lisabonské smlouvě (Mf Dnes, 27. 12.), kde ještě nevzal na vědomí, že ČR je už od května 2004 členskou zemí EU. Jinak by nemohl v obsáhlém mravoučném textu tvrdit, že zlá Evropa cílevědomě likviduje český národní zájem. Je nejvyšší čas dát tomu starci najevo, že i my Češi se cítíme jako Evropané. A že až přijde čas na volbu evropského prezidenta, rádi se obejdeme bez domácích kašparů a podpoříme třeba i takového euroškůdce, jakým je v Klausových očích bytostný Evropan Nicolas Sarkozy.
Petr Zavoral

Zpet na hlavni stranku